Poslední článek od trenérky Andrey Věnsekové
10.den a další dny před odletem
Poslední závodní den plavala jediná členka týmu Kačenka svojí doplňkovou disciplinu 100m volný způsob. Zaplavala si nejlepší osobní výkon, dostala se poprvé pod hranici 1:15. V této kategorii se nejlepší plavkyně blíží hranici jedné minuty, ale její výkon je dobrý a pro budoucí vynikající polohovkářku je každá zkušenost v každém stylu nezaplatitelná.
Odpoledne jsme jeli na bazén rozloučit se, na závěrečný ceremoniál jsme nečekali (pořadatelé ani neoznámili, co že se bude dít…), odcházeli jsme když se rozebíraly domečky s masážemi, s občerstvením, větráky a všechno kolem.
Dle plánu jsme večer vyrazili do tradiční brazilské restaurace ve společnosti slovenského týmu. Okusili jsme nepřeberné množství grilovaných mas, suši, lososa, plno salátů, odvážní jedinci i ústřice a v přijatelnou hodinu šli spát.
Celý pobyt nebyly žádné větší problémy, ale poslední den nám chtěli organizátoři dopřát trochu adrenalinu, tak nás dali do seznamu výprav odjíždějících 6.12. (náš odjezd byl dlouho dopředu avizován na 7.12.). Připravovala jsem tým na bivak pod hvězdami na pláži, ale moc velká sranda to nebyla. Po výměně názorů na recepci nás tedy nechali přespat….. Nikoho z organizačního výboru jsem již nesehnala, pouze dobrovolníci pomáhali před hotelem s nakládáním kufrů.
Nakoupili jsme něco málo dárků, večer si dali promítaní českých filmů a balili. Nikdo si nás v podstatě již nevšímal, i když jsem ještě v době závodů objednávala dopravu na letiště a několikrát to ověřovala. Nakonec jsem pro jistotu domluvila (no domluvila….mluvil jenom portugalsky, takže ruce, nohy, papír a tužka) odvoz s naším řidičem – ten nás vozil celé mistrovství a byl moc ochotný.
Pokoje jsme museli opustit nekompromisně do 12:00. Řidič přijel pro nás po obědě, ukázal nám Copacabanu, něco z Ria a vysadil nás v podvečer na letišti. Čekala nás dlouhá cesta domů. Opět jsme měli dostihy v Paříži, Běle nedorazil vozík, takže jsme čekali dlouho na náhradní a pak běželi na spoj do Prahy. Tam to bylo již v úplném pořádku, dorazil vozík i všechna batožina.
Hodnocení mistrovství:
Naše bilance je 5-1-0, v pořadí národů jsme skončili na pěkném 10. místě z 31 zúčastněných států.
Na šampionátů padlo bezpočet světových rekordů, jejich kvalitu snižuje to, že na krátkém bazénu se moc neplave a některé rekordy byly víc než letité, jejich překonání nedalo moc práce.
Také chybělo několik plaveckých velmocí – Ukrajina, Izrael – a u více disciplin chyběla konkurence co se týče kvality i kvantity. Najde se určitě pár jedinců, kteří na to budou poukazovat, ale jak řekla Běla (4 zlaté) : „Stačilo mi plavat takhle a kdo tady nebyl, nemá právo moje výkony jakýmkoliv způsobem snižovat, měl přijet a zkusit mě porazit“.
Pořadatelé si již zkoušejí všechno pro jejich olympiádu a paralympiádů v roce 2016 – šéf organizačního výboru bude vést také plavecké soutěže v tom roce – sportoviště až na malé výjimky již stojí, poprvé v historii her budou všechny soutěže v jednom městě, bude jedna vesnice (ono aby ne, Rio je obrovské) a Brazilci jsou na svoji vítěznou kandidaturu náležitě pyšní.
Mistrovství to bylo vydařené, úspěšné a byli jsme, až na malé výjimky, spokojeni.
Na schůzi trenérů s pořadateli padlo sice několik výtek :
– vzdálenost hotel – bazén, cesta trvala pokaždé kolem hodiny, takže jsme strávili denně kolem čtyř hodin v mikrobusu, navíc mikrobusy nebyly pro vozíky, musela jsem Bělu překládat (jednou jsem měla takovou páru, že skončila zapasovaná v uličce mezi sedadly – řidič se moc bavil – gentlemanství se tady nepěstuje)
– hotel byl luxusní, ale nevyhovující pro vozíčkáře, koupelny měly úzké dveře (nedaly se vysadit ani svépomocí) a arogantní manažer recepce nám doporučil jiný hotel – nejenom nám – takže v mém pokoji zůstaly na parádních dřevených dveřích rýhy od Bělinho vozíku, jak se tam pokaždé pod tlakem narvala
– na bazénu byly sice nájezdy na tribunu, ale v takovém sklonu, že se vyjet opravdu nedaly a dobrovolníci opět jenom seděli a koukali, kdože se pokouší dostat nahoru – opět gentlemani každým coulem – navíc prostor kolem bazénů byl docela malý a většinou otevřen jenom pro závodící plavce, tribuna byla celý den na slunci, jenom pod střechou byl stín – asi 100 schodů bez výtahu…
– schůzi trenérů jsme ukončili vyprovozením zodpovědné osoby za IPC Swimming – p.Jane D.Blaine (pravděpodobně nahradí stávající šéfku Agens Szilak) ze sálu a rozebrali si všechno mezi sebou. Řešily se klasifikace, účast trenéru u klasifikací svých plavců s možností zasahovat do konečného verdiktu – dle toho jak plavci zvládají samotné plavání, výsledky např. u spastiků (DMO) často vycházejí ne příliš objektivně, trenéři mezi sebou začali komunikovat již po ME Island a korespondence mezi námi je velice potěšující a s výhledem do budoucna perspektivní. Řešili jsme úbytek plavců hlavně v nižších třídách, kde je postižení největší, takže jejich tréninková příprava klade velké nároky na prostor a trenéry, plavců je málo, jejich discipliny se ruší a hlavně vozíčkáři mezi závodníky postupně mizí. Je trend zařazování plavců do tréninkových skupin plavců nepostižených, což u nižších tříd není docela možné uskutečnit.
Všechno jsme to probrali, ale závěr vyzněl pro pořadatelé kladně a tyto chybičky se příště snad odstraní, elán a odhodlání na to mají.
